Osvětim

 Odjezd bylo nutné přizpůsobit času prohlídky a v brzkých ranních hodinách se naši žáci vydali do Polska. Během cesty nás pan průvodce informoval o pravidlech chování během návštěvy osvětimského muzea a přidal i několik praktických rad a doporučení.

Už při příjezdu většinu z nás překvapila rozlehlost bývalého koncentračního tábora a také množství návštěvníků z různých koutů světa. Průvodce muzea vedl výklad češtině a díky sluchátkům jsme měli možnost si vše vyslechnout a každý dle svého zájmu i prohlédnout. U většiny z nás nejsilnější emoce vyvolaly obrovské vitríny s dochovanou obuví, kufry a předměty denní potřeby. Velmi působivé byly také snímky první vlny vězňů pořízené z dochovaných negativů, od fotografování vězňů nacisté postupně upustili vzhledem k tomu, že po několika málo měsících pobytu si tito lidé nebyli už vůbec podobni. Dle informací pana průvodce měli muži váhu kolem 30 kilogramů a ženy, které se do tábora dostaly postupně také, kolem 20 kilogramů, dochovaly se pozůstatky žen vážících pouze 16 kilogramů. Na stěnách si mohli žáci prohlédnout obrazy umělců, kteří malovali nejen různé výjevy ze života v koncentračním táboře, ale také portréty spoluvězňů. Silně působily promítané snímky z hromadných poprav.

Po komentované prohlídce Osvětimi jsme se přesunuli do bývalého vyhlazovacího tábora Březinka, který byl vzdálený jen několik minut autobusem. Nepříznivé počasí a silný vítr dokreslovaly výklad o strastiplném pobytu vězňů na tomto místě. Nikdo z nás si nedokázal představit nocleh na holé zemi dřevěné budovy, navíc po namáhavé práci, o hladu, v tomto počasí a v chudém vězeňském oděvu. Většina budov v táboře Březinka se už nedochovala, zbyly jen dobře viditelné základy asi 250 objektů, které zde stály původně a byly rozmístěny na rovinatém pozemku dlouhém asi 1,5 kilometru. Během vyhlazování zde prošlo denně plynovými komorami 8.000 až 10.000 vězňů. Nacisté koncem války zametali stopy po napáchaných zvěrstvech a likvidovali důkazy o systematickém vyhlazování.

Tato místa by měl ve svém životě alespoň jednou navštívit každý hlavně proto, aby se podobné zlo už nikdy neopakovalo a nikdo vyhlazování nepopíral. Toto cestou děkujeme ještě jednou za organizaci paní učitelce Stojaspalové a panu doktoru Kočímu.

Mgr. Martina Kadlčková